Osové blokády jako ochranný mechanismus těla

28. 4.
Minut čtení: 6

Pod pojmem osové blokády se nejčastěji myslí funkční omezení pohybu v oblasti osového aparátu — tedy především páteře, pánve, hrudníku, žeber nebo přechodu mezi hlavou a krční páteří.

Je důležité říci, že blokáda obvykle neznamená, že je „obratel vyskočený“ nebo že je kost mimo své místo. Většinou jde o změnu pohyblivosti určitého segmentu, zvýšené napětí okolních měkkých tkání, změnu svalové aktivity a ochranné nastavení nervového systému.

Na blokádu se často díváme jako na problém, který je potřeba co nejrychleji odstranit. Jenže tělo nepracuje náhodně. Velmi často si určitou oblast „zpevní“ proto, že jinde nemá dostatečnou stabilitu.

Když některý segment neplní svou funkci dobře, tělo si pomůže kompenzací. Jeden segment je příliš pohyblivý, jiný naopak přebírá ochrannou roli a „zablokuje se“. Zjednodušeně řečeno: tělo raději omezí pohyb, než aby riskovalo nestabilitu.

Proto není vždy správné začít tím, že blokádu za každou cenu uvolníme. Pokud nezměníme důvod, proč vznikla, tělo si ji často vytvoří znovu.

Kdy má smysl blokádu řešit

Jsou situace, kdy manuální ošetření smysl má a neměli bychom ho odmítat.

První důležitou oblastí je kojenecký věk, zejména pokud dítě vykazuje výraznou asymetrii, preferenci jedné strany, omezenou rotaci hlavičky, obtíže v poloze na bříšku, potíže s kojením nebo známky výrazného diskomfortu. V zahraniční literatuře se v této souvislosti používá i pojem KISS, tedy kinematic imbalance due to suboccipital strain. Je však vhodné dodat, že tento pojem není ve všech odborných směrech používán jednotně a kvalita důkazů o účinnosti jednotlivých manuálních postupů u kojenců je v literatuře hodnocena opatrně. Právě proto je důležité vždy vycházet z individuálního vyšetření dítěte a navázat na případné ošetření cílenou podporou psychomotorického vývoje.

Pokud je přítomná asymetrie nebo omezení pohybu, může ovlivnit další psychomotorický vývoj. Dítě si pak může vytvářet náhradní pohybové stereotypy, které se později promítají do opory, lezení, sedu, chůze, koordinace i do přetrvávání primárních reflexů. U kojenců je proto klíčové nečekat, ale zároveň neřešit vše jen jedním „odblokováním“.

Druhá situace je bolestivá blokáda nebo omezení pohybu tak výrazné, že dítě či dospělý není schopen správný pohybový stereotyp vůbec provést. Pokud pohyb bolí, tělo se učí kompenzaci. V takovém případě může být šetrné uvolnění důležitým prvním krokem.

Ale opravdu jen prvním krokem.

Proč se blokády vracejí?

Pokud nezměníme důvod, proč blokáda vznikla, tělo si ji často vytvoří znovu.

Pokud zůstává oslabený hluboký stabilizační systém trupu, nedostatečná opora o ruce, slabé mezilopatkové svaly, špatná práce s dechem, předsunuté držení hlavy nebo nevyzrálé posturální reakce, tělo se vrací k tomu, co zná. A pokud zná ochrannou blokádu, použije ji znovu.

Dlouhodobé řešení tedy není pouze „povolit blokádu“, ale naučit tělo správné pohybové modely, aby ji už nepotřebovalo.

Jak s tím souvisí Neuro-vývojová stimulace?

Pokud primární reflexy přetrvávají, samotné odblokování je neintegruje. Může odstranit překážku, která brání pohybu, může zlepšit rozsah nebo snížit napětí. Ale nervový systém se následně musí znovu učit správné pohybové programy.

To znamená reedukaci pohybu, posilování oslabených svalových skupin, uvolnění zkrácených struktur, práci s posturou, koordinací, rovnováhou, smyslovým vnímáním a postupnou inhibici reflexních vzorců. Souvislosti mezi přetrvávajícími primárními reflexy, motorikou a neurovývojovými obtížemi jsou v odborné literatuře opakovaně popisovány.

Jinak řečeno: manuální ošetření může otevřít dveře, ale dítě se musí naučit těmi dveřmi projít.

V Neuro-vývojové stimulaci se nezaměřujeme jen na jedno místo, které se jeví jako problematické. Sledujeme celý pohybový a posturální systém. Zajímá nás, jak dítě zapojuje svaly v klidu i v pohybu, jak zvládá oporu, rotaci, překračování střední linie, koordinaci horních a dolních končetin a jak jsou tyto oblasti ovlivněny přetrvávajícími primárními reflexy.

Cílem není „ručně opravit“ jeden segment. Cílem je pomoci nervovému systému vytvořit lepší pohybový program, aby dokázalo samo inhibovat primární reflexy a nepotřeboval zablokovat určité segmenty jako kompenzace nestability.

V praxi to znamená například podporu zapojení hlubokých svalů trupu, mezilopatkových svalů, stabilizace pánve, opory o horní končetiny, koordinace hlavy a trupu, správného dechového stereotypu a postupné reedukace pohybových vzorců. Když tělo získá lepší stabilitu a jistotu, ochranné blokády často samy povolí nebo se přestanou vracet.

A právě to je dlouhodobě mnohem důležitější než opakované „odblokovávání“.

Jak se osové blokády řeší?

Manuální ošetření může být v některých situacích velmi užitečné. Není ale vždy nutné začínat přímo uvolněním blokády. Často je vhodnější nejprve pracovat s tím, co blokádu udržuje — tedy s napětím měkkých tkání, svalovou nerovnováhou, dechem, oporou, posturou a pohybovým stereotypem.

Dobrý terapeut se proto obvykle nedívá jen na jedno „zablokované“ místo. Sleduje celý pohybový systém. Zajímá ho, jak člověk stojí, sedí, dýchá, jak se opírá, jak zapojuje hluboké svaly trupu, jak pracují lopatky, pánev, hlava a končetiny.

Často platí, že když se zlepší funkce okolních struktur, blokáda se uvolní snadněji nebo dokonce sama, protože tělo ji přestane potřebovat. To je mnohem šetrnější a trvalejší cesta než opakované rychlé uvolňování stejného místa.

S funkčními poruchami pohybového aparátu pracuje více profesí. Není to doména jednoho člověka ani jedné metody.

Manuální techniky jsou terapeutické postupy, při kterých odborník pracuje rukama s pohybovým aparátem — tedy s klouby, svaly, fasciemi a dalšími měkkými tkáněmi.

Patří sem například techniky měkkých tkání, mobilizace a v některých případech také manipulace. Společnost pro myoskeletální medicínu ČLS JEP uvádí, že vzdělávání v myoskeletální a manuální medicíně zahrnuje diagnostiku a terapii funkčních poruch pohybového systému, včetně mobilizačních a manipulačních technik, svalových technik, postizometrické relaxace a práce s fasciemi.

Manipulace je rychlejší technika s malým rozsahem pohybu, která patří do rukou odborníka s odpovídajícím vzděláním a klinickým vyšetřením. Vždy by jí mělo předcházet posouzení, zda je pro konkrétního člověka vhodná a bezpečná. Rehabilitační lékaři nebo lékaři vzdělaní v myoskeletální medicíně mohou provádět vyšetření pohybového aparátu a v indikovaných případech používat také manipulační techniky. Kurzy myoskeletální a manuální medicíny pro lékaře jsou v českém prostředí součástí odborného vzdělávání zaměřeného na diagnostiku a terapii funkčních poruch pohybového systému

Mobilizace je obvykle šetrnější, opakovaný nebo plynulý pohyb v určitém směru, jehož cílem je zlepšit pohyblivost segmentu a snížit napětí. Často se kombinuje s uvolněním měkkých tkání a aktivním cvičením. Fyzioterapeuti využívají v terapii vyšetření pohybu, práci s měkkými tkáněmi, mobilizační techniky, dechovou terapii, aktivní cvičení a reedukaci pohybových stereotypů. Fyzioterapeut často začne právě uvolněním okolní tkáně. Je to šetrnější a většinou i trvalejší, protože pokud okolní tkáně zůstanou v ochranném napětí, blokáda se může rychle obnovit.

Důležité je, aby odborník neřešil pouze „blokádu“, ale hledal její příčinu. Proto často začíná uvolněním měkkých struktur v okolí, vyšetřením svalové souhry, dechu, opory a držení těla. Pokud se neuvolní tkáně okolo a nezmění se pohybový stereotyp, blokáda se může rychle vrátit. Následně se řeší reedukace správných pohybových modelů.

Závěr

Osová blokáda není vždy nepřítel. Často je to ochranný mechanismus těla, které se snaží zajistit stabilitu tam, kde ji aktuálně nemá.

Manuální ošetření může být užitečné a někdy je velmi potřebné. Aby ale výsledek vydržel, musí na něj navázat práce s pohybovým systémem. V Neuro-vývojové stimulaci proto podporujeme správné pohybové modely, stabilitu, oporu, dech, koordinaci a postupnou integraci primárních reflexů.

Skutečné řešení přichází ve chvíli, kdy tělo blokádu přestane potřebovat.

Autor článku:

PhDr. Marja Volemanová, PhD.

28.4.2026

Užitečné zdroje

Společnost pro myoskeletální medicínu ČLS JEP – informace k myoskeletální a manuální medicíně, vzdělávání lékařů a terapii funkčních poruch pohybového systému. https://www.csmm.cz/
Brand, P. L. P., Engelbert, R. H. H., Helders, P. J. M., & Offringa, M. (2005). Systematic review of effects of manual therapy in infants with kinetic imbalance due to suboccipital strain (KISS) syndrome. Journal of Manual and Manipulative Therapy, 13(4), 209-214. https://doi.org/10.1179/106698105790824815
Gross, A. R., Olson, K. A., Pool, J., Basson, A., Clewley, D., Dice, J. L., & Milne, N. (2024). Spinal manipulation and mobilisation in paediatrics–an international evidence-based position statement for physiotherapists. Journal of Manual & Manipulative Therapy, 32(3), 211-233.
Hadders-Algra M. Development of postural control during the first 18 months of life. Neural Plasticity. 2005 ;12(2-3):99-108; discussion 263-72. DOI: 10.1155/np.2005.99.
Kaplan SL, Coulter C, Sargent B. Physical Therapy Management of Congenital Muscular Torticollis: A 2018 Evidence-Based Clinical Practice Guideline From the APTA Academy of Pediatric Physical Therapy. Pediatric Physical Therapy : the Official Publication of the Section on Pediatrics of the American Physical Therapy Association. 2018 Oct;30(4):240-290. DOI: 10.1097/pep.0000000000000544.
Parnell Prevost C, Gleberzon B, Carleo B, Anderson K, Cark M, Pohlman KA. Manual therapy for the pediatric population: a systematic review. BMC Complement Altern Med. 2019 Mar 13;19(1):60. doi: 10.1186/s12906-019-2447-2.
Pecuch A, Gieysztor E, Wolańska E, Telenga M, Paprocka-Borowicz M. Primitive Reflex Activity in Relation to Motor Skills in Healthy Preschool Children. Brain Sci. 2021 Jul 23;11(8):967. doi: 10.3390/brainsci11080967.
Sigafoos, J., Roche, L., O’Reilly, M.F. et al. Persistence of Primitive Reflexes in Developmental Disorders. Curr Dev Disord Rep 8, 98–105 (2021). https://doi.org/10.1007/s40474-021-00232-2