Neuro-vývojová stimulace v školní praxi jako nástroj k inkluzi

Primární reflexy jsou klíčovým prvkem raného vývoje dítěte. Slouží k přežití novorozence a aktivují základní pohyby, které mozek dále využívá pro vývoj volní kontroly nad tělem. Díky jejich působení se postupně aktivují vyšší mozkové struktury, které umožňují dítěti lépe zpracovávat zrakové a sluchové vjemy, vnímat rovnováhu a prostor, rozvíjet motoriku, koordinaci ruka-oko, řeč i sociální komunikaci. Během prvního roku života (zejména mezi 6. až 12. měsícem) by mělo docházet k jejich spontánní inhibici. Pokud k tomu nedojde, zůstávají aktivní i v předškolním nebo školním věku, což negativně ovlivňuje schopnosti dítěte učit se, soustředit, samostatně fungovat i zapojit se do kolektivu.

Mezi typické příznaky přetrvávajících reflexů patří poruchy rovnováhy, oslabená hrubá a jemná motorika, nesprávné držení těla, nekoordinované pohyby, potíže s výslovností, zrakovým sledováním, čtením a psaním, hyperaktivita či extrémní citlivost na podněty. Často se objevuje i pomočování, cucání palce, problém s orientací v prostoru, slabá koncentrace či přecitlivělost na změny.

Ve školním prostředí se pak obvykle řeší důsledky – například poruchy čtení nebo chování – místo toho, aby se hledala jejich vývojová příčina. Mají však děti opravdu dostatečný neurovývojový základ, aby se mohly učit?

Přetrvávající reflexy a jejich vliv na chování a učení

Dítě se rodí s tzv. primárními reflexy – automatickými, geneticky danými pohybovými vzorci, které slouží k přežití a zároveň aktivují vývoj centrální nervové soustavy. V průběhu prvního roku života by měly být tyto reflexy postupně inhibovány (potlačeny) zráním vyšších mozkových struktur. Pokud však tento proces neproběhne správně, mohou reflexy přetrvávat i ve školním věku a výrazně komplikovat běžné každodenní činnosti – psaní, čtení, soustředění, řeč, ale i sociální adaptaci.

Níže jsou podrobněji popsány tři reflexy, které se v praxi ukazují jako nejčastěji přetrvávající a nejvýznamněji ovlivňující školní dovednosti:

Tonický labyrintový reflex (TLR)

Hrubá motorika je TLR velmi ovlivněna. Novorozenci mají nad svými tělesnými pohyby jen nepatrnou volní kontrolu, každý pohyb hlavy je spojen s reflexní odpovědí. Jsou to pohyby holokinetické (pohyby celým tělem). Během několika prvních týdnů života začínají děti ovládat svaly krku a hlavy. Potom se dítě postupně naučí ovládat svalový tonus také v kefalokaudálním směru, tzn. postupně od hlavy, přes horní polovinu těla, dolní polovinu těla až k patě. Tím se dítě naučí kontrolovat polohy hlavy vůči tělu. Tato schopnost je nezbytná pro pozdější udržení rovnováhy, vzpřímený postoj a koordinaci. Tomuto procesu pomáhá právě Tonický labyrintový reflex. Dříve než může dítě získat kontrolu nad zbytkem těla, musí se naučit ovládat hlavu. Později se vyvíjí nezávislé pohyby hlavy a končetin, včetně schopnosti překročit „střed těla“ končetinami, což je nezbytné pro křížové pohyby. Dítě se také musí naučit pohybovat hlavou dopředu a dozadu bez toho, aby to vyvolalo reflexní pohyb končetin. Primární reflexy vyvolávají pohyby a tyto opakované pohyby pomáhají posilovat nervová spojení mezi tělem a mozkem, dítě postupně získá kontrolu nad držením těla, rozvine sílu a koordinaci, posílí vývoj rovnováhy, pohyblivosti, zraku, sluchu, řeči, schopnosti učení a komunikace. Dovednosti, které tvoří komplex hrubé motoriky, jsou považovány za základ mnoha vyšších schopností souvisejících s učením a chováním. Aby se dítě dobře učilo ve škole, musí mít schopnost sedět v klidu, umět se soustředit, správně držet tužku a potřebuje řadu dobře vyvinutých očních pohybů, potřebných pro sledování psaného textu bez toho, aby přeskakovalo slova nebo řádky. S hrubou motorikou souvisí i svalový tonus.

Pokud přetrvává TLR, často vzniká dysbalance (a tím vadné držení těla), kdy dochází ke změnám statiky i hybných stereotypů. Pokud TLR přetrvává více do extenze, děti mívají hypertonus (zvýšený svalový tonus), jejich svaly jsou i na dotyk pevné a tyto děti mají tendenci chodit po špičkách. Když mají radost nebo se naopak zlobí, hypertonus se ještě zvýší a „cupitají“ po špičkách, a ještě k tomu mohou začít mávat rukama. Mnohé děti trpící poruchami učení, poruchami pozornosti nebo autismem mají změněný svalový tonus. Nižší svalový tonus vidíme i u dětí, kde přetrvává TLR více do flexe. Pokud takovéto dítě při čtení sedí (takže má hlavu v mírném předklonu), ovlivňuje to jeho svalový tonus tak, že se zvýší tonus ve flexorech - po chvilce sedí s kulatými zády, podpírá si hlavu nebo dokonce si lehne na stůl. Nacházíme předsun hlavy, zvýrazněnou krční lordózu a změněnou polohu lopatek. Zvýšené napětí prsních svalů způsobí větší kyfózu hrudní páteře (kulatá záda) a předsunuté držení ramen (tzv. knoflíkovitá ramena). Takové děti mají také „vyvalené bříško“, chabé břišní svaly a větší lordózu bederní páteře. TLR tedy ovlivňuje jak držení těla, tak i hlavy. Dýchání může být tím ztíženo a hladina kyslíku v krvi může být tím snížena. To může způsobovat nesprávné fungování mozku, protože mozek ke svému správnému fungování potřebuje dostatek kyslíku. Přetrvávající TLR zhoršuje koncentraci tím, že každý pohyb hlavy nahoru či dolů způsobuje pokrčování nebo natahování horních a dolních končetin. Koncentrovat se například na čtení textu je pak velice složité. Stejně tak opisování textu z tabule je velmi obtížné, protože je při této činnosti potřeba, aby se hlava střídavě předklonila a zaklonila, což způsobuje reflexivní natahování a pokrčování horních a dolních končetin. Děti s přetrvávajícím TLR se neustále zabývají fyzickými aktivitami, které jiné děti dělají nevědomě, a proto jsou rychleji unavené. Na konci vyučovací hodiny kvůli tomu tyto děti leží obličejem na stole nebo si rukou podpírají hlavu. Děti s přetrvávajícím TLR budou ve třídě nervózní, neklidné, „omotají si nohy kolem noh židle“, sednou si na paty, nebo udělají cokoliv jiného, aby zafixovaly nohy. Jako reakci na reflexní natahování dolních končetin často balancují na zadních nohách od židle- „houpají se na židli“, nebo si stoupnou.

Nižší svalový tonus neboli hypotonické svaly jsou v klidovém stavu delší než obvykle, což způsobuje zvýšenou pružnost a nižší stabilitu kloubů a tím mají tyto děti méně stabilní postoj, menší sílu, horší vytrvalost nedostatečnou propriocepci. Propriocepce (propriorecepce) je schopnost nervového systému vnímat polohu těla (není potřeba pohyb). Propriocepce je nezbytná pro správnou koordinaci pohybu, registraci změny polohy těla, svalový tonus, průběh některých reflexů atd. Špatná informace z jednoho ze zdrojů (tzn. jak ze smyslových orgánů, tak i z proprioceptorů) ovlivňuje i ostatní smyslové orgány. Některé děti, které mají málo informací z proprioceptorů, se potřebují neustále pohybovat, aby vykompenzovali nedostatek propriocepce kinestezií (kinestezie je soubor pocitů umožňujících vnímání pohybu). Miminka i větší děti se špatnou propriocepcí často potřebují být pevně drženy, objímány a potřebují fyzický kontakt při usínání a spaní (spí, jen když je přitulené k matce). Důležitá složka kinestézie je kinestetická paměť, což znamená učení se pozicím a sekvence změn v těchto pozicích pro opakovaný, rutinní pohyb. Pokud se při provádění určité aktivity můžeme spolehnout na kinestetickou paměť, pak můžeme zároveň zaměřit svou pozornost na další aspekty našeho prostředí nebo na další úkoly. Například psaní bychom měli mít uložené v kinestetické paměti. Jedním z nejsložitějších úkolů pro kinestetickou paměť je lidská řeč.

Typické projevy přetrvávajícího TLR:

• obtíže s udržením vzpřímené pozice při sezení,

• opírání hlavy o ruku, lehání si na lavici,

• potíže se soustředěním a svalová únava,

• kulatá záda, předsunutá hlava, vadné držení těla,

• poruchy dýchání (zhoršené okysličení mozku),

• potíže s opisem z tabule (každý pohyb hlavy narušuje stabilitu těla),

• zvýšená úrazovost nebo nerovnováha.

• Děti s přetrvávajícím TLR se často „vrtí“, balancují na zadních nohách židle nebo si sedají na nohy, protože se snaží tělo nějak stabilizovat.

Druhým důležitým primárním reflexem je asymetrický tonický šíjový reflex (ATŠR), který je aktivován, když otáčíme hlavu dítěte na jednu nebo na druhou stranu. Tam, kam otočíme hlavu, se paže i noha natahují, zatím co druhá paže i noha se naopak skrčí (u miminka tomu říkáme poloha šermíře). U dítěte s aktivním ATŠR je tělo rozděleno jakoby na dvě poloviny – na pravou a levou, přičemž spolupráce mezi oběma polovinami je minimální a „překročit“ pomyslnou střední čáru těla je velice těžké. Proto, kdybychom například chtěli na dítěti s přetrvávajícím ATŠR, aby hračku, kterou má v pravé ruce, položilo na levou stranu stolu, pravděpodobně přenese pravou ruku na střed těla, tam přehodí hračku do levé ruky, a teprve pomocí této druhé ruky položí hračku na stůl (že by mohlo pravou rukou položit hračku rovnou na levou stranu stolu, jej ani nenapadne). Takovéto dítě také většinou není schopné provést plynulý kontralaterální pohyb, a tak se často tyto děti např. neplazí nebo nelezou. Lezení a plazení je ale velice důležité pro vývoj správné koordinace ruka - oko a správné integrace vestibulární informace s informacemi z ostatních smyslových orgánů. Během fáze lezení se také stimuluje myelinizace v CNS, a to hlavně corpus callosum. Přetrvávající ATŠR způsobuje proto horší spolupráci mozkových hemisfér. U těchto dětí nastávají problémy při psaní, protože pokaždé, když dítě musí lehce otočit hlavu na stranu (když chce např. psát na pravé straně papíru, musí i otočit hlavu na tuto stranu), aktivuje se ATŠR – což způsobí, že paže na straně, kam je otočena hlava se natahuje a prsty mají snahu se otevřít. Držet tužku správně je pak velice namáhavé – dochází k horšímu držení tužky, které bývá křečovité. Také dochází k tomu, že dítě píše jakoby postupně nahoru, „nedrží řádek“ (ve snaze toto kompenzovat může dítě chtít otáčet stránku až o 90°). U těchto dětí bývají neklidné i oční pohyby, hlavně v horizontálním směru. Pokud chceme, aby dítě očima sledovalo předmět, kterým před ním pohybujeme v horizontálním směru, často vidíme lehké váhání, když musí očima „překročit“ pomyslnou střední čáru těla. Tento faktor může způsobovat problémy se čtením.

Typické projevy přetrvávajícího ATŠR:

• potíže při překračování středové čáry (např. pravá ruka neumí pracovat na levé straně papíru),

• křečovité držení tužky, špatná koordinace ruky a oka,

• nestabilní oční pohyby v horizontální rovině – potíže se sledováním řádků,

• Někdy přeskakují vývojové fáze v batolecím věku, jako je plazení a lezení.

Dále se v tomto článku budu ještě zabývat Moro reflexem, který je v době fyziologického trvání důležitý tím, že pomáhá ve vývoji dýchacího mechanismu (in utero), zjednodušuje první nádech, otevře dýchací cesty pří hrozícím se zadušení, a tedy pomáhá dítěti přežít. Bezbranné dítě reaguje na nepříjemné stimuly (bolest, nejistota, hlad) Moro reflexem, začne brečet a přitáhne pozornost dospělého. V základní formě by ale měl být inhibován do 2. – 4. měsíce života a nahrazen vyspělým Strauss reflexem. Pokud Moro reflex není inhibován, je dítě přecitlivělé na (některé) senzorické stimuly, a proto na ně reaguje příliš silně. Nečekaný zvuk, světlo, pohyb, změna polohy nebo rovnováhy může u tohoto dítěte zaktivovat Moro reflex, a tím bude dítě neustále „ve střehu“. Při aktivaci tohoto reflexu se stimuluje i produkce adrenalinu a kortisolu (tyto hormony se také někdy nazývají stresové hormony), kvůli těmto hormonům se u dítěte zvětší reaktibilita a sensitivita. Zvýšené množství adrenalinu způsobuje hyperaktivitu, agresivitu a potřebu ovlivnit dění kolem sebe. Kortisol ovlivňuje hladinu krevního cukru. Nízká hladina krevního cukru způsobuje iracionální chování. Děti s přetrvávajícím Moro reflexem vnímají všechny vjemy stejně silně, nedokážou proto „odfiltrovat“ méně důležité vjemy a jsou v důsledku toho přetížené. Dítě se zajímá o všechno co se děje okolo, oči se pohybují za každým stimulem, který se dostane do jejich periferního zrakového pole, kouká všude „kde co lítá“. V senzorické integraci se nazývá tento jev porucha senzorické modulace, přičemž děti s takovouto indikací mohou být buď hyperreaktivní, hyporeaktivní, „hledači smyslových stimulů“ nebo se uvedené stavy střídají.

Typické projevy přetrvávajícího Moro reflexu:

• zvýšená citlivost na zvuk, světlo, dotek či pohyb,

• hyperreaktivita, úlekové reakce,

• potíže s adaptací na změny (nové prostředí, pravidla),

• nízký práh frustrace, impulzivita, přehnané emoce,

• neklidné oči – dítě sleduje každý pohyb v periferním poli,

• časté střídání pozornosti (porucha senzorické modulace),

• poruchy spánku nebo noční buzení.

• tyto děti působí dojmem, že „všechno vidí a slyší“, ale nejsou schopny selektovat důležité podněty. V kolektivu bývají unavené, přestimulované, podrážděné.

Neuro-vývojová stimulace

Neuro-vývojová stimulace je komplexní metodika, která kombinuje:

• cílené cvičení na inhibici primárních reflexů,

• rozvoj senzorické integrace (vestibulární, taktilní, sluchové),

• podporu dílčích funkcí (vizuální a sluchové vnímání, serialita, intermodalita),

• zapojení principů fyzioterapie a vývojové kineziologie,

• spolupráci s optometristy (v případě potřeby vizuálního screeningu).

Program NVS vychází z přirozené vývojové posloupnosti (kraniokaudální směr – od hlavy k patě). Základ tvoří jednoduché pohybové vzorce, které napodobují reflexní pohyby, čímž dávají mozku druhou šanci ke správnému vývoji kontroly nad tělem.

Využití NVS v praxi: Individuálně i skupinově

• Individuální terapie probíhá přibližně každých 6–8 týdnů, kdy se dítě s rodičem naučí novou sérii cviků. Ty pak provádí doma denně.

• Skupinová forma je vhodná zejména do mateřských škol a 1.–2. tříd základních škol. Cviky jsou přizpůsobeny tak, aby byly proveditelné i v kolektivu a nenarušovaly běžný režim třídy.

Velkou výhodou je, že NVS může být využívána i preventivně. Neoddělujeme „problémové“ děti od ostatních – cvičí celá třída. Tím se podpoří i děti s lehkými obtížemi, které by jinak mohly být přehlédnuty.

Cvičení navíc posilují hluboký stabilizační systém páteře (HSSP), čímž pomáhají nejen k lepšímu držení těla, ale i ke zvýšení pozornosti a snížení únavy.

NVS jako nástroj inkluze

Inkluzivní vzdělávání klade důraz na to, aby všechny děti – bez ohledu na výchozí obtíže – měly právo na vzdělávání ve svém přirozeném prostředí. Neuro-vývojová stimulace nabízí praktický a efektivní nástroj, jak toho dosáhnout. Pomáhá posílit základy učení a chování, a tím přispívá ke snižování počtu dětí, které potřebují speciální podpůrná opatření. Umožňuje lepší zapojení všech žáků do výuky, zvyšuje jejich sebevědomí a zlepšuje celkovou atmosféru ve třídě.

Autor článku: PhDr. Marja Volemanová, PhD.

7.7.2025

VOLEMANOVÁ, M. (2017) Neuro-vývojová stimulace ve školní praxi jako nástroj k inkluzi. Integrace a inkluze ve školní praxi, ročník IV, číslo 9, květen 2017. ISSN 2336-1212