Jak je možné, že primární reflexy někdy přetrvávají, a co můžeme udělat pro jejich inhibici? Funkci primárních reflexů si můžeme představit následovně: Příroda nám poskytla různé pohybové programy, které jsou uložené v mozku. Když se však miminko narodí, propojení v mozku ještě nejsou dostatečně vytvořená, a proto tyto programy nemůžeme hned využít. Abychom tuto fázi překlenuli, příroda vytvořila primární reflexy. Ty pomáhají vytvářet „cesty“ v mozku a připravují půdu pro budoucí pohybové dovednosti.
Primární reflexy „sídlí“ v mozkovém kmeni, tedy v nižších částech mozku, kde se nachází také reflexy pro dýchání, srdeční činnost a další životně důležité funkce. Naopak pohybové programy jsou uloženy ve vyšších částech mozku. Primární reflexy se začínají vyvíjet už během těhotenství a hrají klíčovou roli při porodu – pomáhají dítěti dostat se na svět bez komplikací. Po narození pak umožňují dítěti reagovat na okolní svět a současně stimulují mozek, aby vznikala nervová spojení, tedy jakési „dálnice“ vedoucí k pohybovým programům.
Co se stane, když primární reflexy nemohou plnit svou roli? Primární reflexy potřebují dostatek podnětů a příležitostí, aby mohly „stavět dálnice“. Pokud dítě nemá dostatek možností k pohybu, například kvůli nadměrnému času strávenému v autosedačkách, na měkkých polštářích či v jiných pasivních pozicích, reflexy nestihnou tyto „dálnice“ včas dokončit. Dítě však přesto roste a touží objevovat svět – začne si proto hledat alternativní „okresní cesty“. I po těchto cestách se může naučit základní pohyby, jako je otáčení, lezení či chůze, ale „okresky“ jsou pomalejší, méně pohodlné a méně efektivní.
Důsledkem toho jsou pak méně efektivní pohybové stereotypy, které se mohou projevit i u sportovců. Ačkoliv mohou být pohybově zdatní, při pokusu dosáhnout vyšších úrovní výkonu se jejich méně efektivní pohybové stereotypy stávají překážkou. Častěji se zraní nebo rychleji narazí na své limity. U dětí pak můžeme pozorovat problémy s motorikou, změny svalového tonu v závislosti na pohybu hlavy, potíže se sezením ve škole nebo s koncentrací. Také mohou mít problémy s psaním a čtením kvůli neklidným pohybům očí.
Potřebujeme tedy “postavit dálnice” která vede přímo ke správnému pohybovému programu. Jakmile se „dálnice“ vedoucí k pohybovým programům postaví, stávají se přímou a efektivní cestou. Už není potřeba jezdit po klikatých „okreskách“. Používání těchto přímých cest přirozeně vede k inhibici primárních reflexů, protože je přestáváme potřebovat. Výjimkou jsou situace, kdy dojde k velkému traumatu (úraz, stres, psychické trauma), které může primární reflexy dočasně „probudit“, protože „dálnice“ potřebují opravit. V případě trvalého poškození mozku (např. po úrazu nebo kvůli degenerativnímu onemocnění mozku) se primární reflexy mohou znovu objevit, protože „dálnice“ se stanou nepoužitelnými.
Za normálních okolností ale dobře vybudované „dálnice“ zůstávají funkční a není důvod se vracet k méně efektivním trasám.
Co dělat, pokud primární reflexy přetrvávají?
Pokud primární reflexy přetrvávají, musíme je nejprve „posílit“ a dodat jim více „zdrojů“ (úsilí), aby mohly opět začít stavět „dálnice“. Když se totiž dlouho používaly pouze „okresky“, není snadné motivovat systém k investici do dálnic. Jakmile začneme stavět dálnice, často nejdříve dochází k “dopravním omezením“ a „zácpám”. Proto při inhibici primárních reflexů se zpočátku může dočasně stav zhoršit. Jakmile je ale „dálnice“ dokončená, dojde ke zlepšení a dítě se už nebude chtít vracet ke starým cestám.
Na rozdíl od reálných dálnic se nervové spoje používáním neopotřebují – naopak se posilují a zlepšují. Můžeme je přirovnat k cestičce v trávě: pokud ji používáme, zůstane viditelná a funkční, ale pokud ji zanedbáme, postupně zaroste a zmizí.
Pomocí Neuro-vývojové stimulace (NVS) můžeme primární reflexy stimulovat tak, aby stavěly „dálnice“, čímž jsou přirozeně inhibovány. Tím se dítěti otevírá cesta k efektivnějším pohybovým programům a lepšímu zvládání každodenních aktivit.
Comentarios